Země lesních luk, ukrytá v pohoří Poiana Ruscă, představuje cestovatelům vesnice, kde jako by se zastavil čas, ale vedle přírodního kouzla místa najdou hosté tohoto regionu i místa, která se vymykají běžným zvyklostem.
Vesnice Meria. Foto: Daniel Guță. PRAVDA
Ve vesnicích v pohoří Poiana Ruscă, osadách s dlouhou historií, v minulosti těžko dostupných a obklopených rozsáhlými lesy, které daly regionu název „Země lesů“, žije méně než 5 000 lidí.
Někteří historici poukazují na to, že oblast Pdudurenes byla osídlena již v antice, kdy venkovská sídla na svazích pohoří Poiana Ruscă gravitovala kolem římské kolonie Ulpia Traiana Sarmizegetusa, města založeného císařem Trajánem, které se stalo hlavním městem dacké provincie na sever od Dunaje.
Antické vesnice
Pohoří Poiana Ruscă je dodnes osídleno archaickým domorodým obyvatelstvem, které se věnuje chovu zvířat a využívání přírodních zdrojů: lesa, železa a mramoru. V této izolované oblasti se postupem času zformovala komunita pădureni, jedna z nejvýraznějších v Rumunsku, jak uvádí etnolog Romulus Vuia, který dlouhodobě zkoumá jejich sídla a komunity.
„Z vrcholu Poiana Ruscăi (1 359 m) se pět vrcholů Pădurenilor, oddělených hlubokými údolími, paprskovitě svažuje do údolí Mureș, Cernei a Streiului. Těchto pět hřebenů s hladkým povrchem tvoří jádro oblasti Puszcza, obklopené pásem lesů, a dávají jí charakter vysoko položeného regionu, izolovaného ze všech stran a strmými svahy strmých svahů. Pouze s přihlédnutím k těmto geofyzikálním údajům můžeme pochopit, jak bylo možné zachovat archaickou lidovou kulturu, která je velmi originální a odlišná od kultury okolních regionů“, informuje Romulus Vuia ve sborníku „Portul popular al pădurenilors from the Hunedoarei region“ (1962).
Romulus Vuia poznamenal, že tradiční oděv valdenských se podobá oděvu Dáků.
„Nemůţeme si nevšimnout velké podobnosti mezi oděvem Dáků na Trajánově sloupu a současným oděvem glugů z Haţegské země“.napsal.
Malebná horská oblast v západním Rumunsku, proslulá malými archaickými vesničkami, dnes z velké části postiženými stárnutím a vylidňováním, rozsáhlými lesy, které pokrývají okolní hory, a tradičními kroji, které si někteří místní obyvatelé uchovávají, vyniká také několika raritami.
Obří kráter v centru vesnice Ghelari
V centru vesnice Ghelari (video) v Lesní krajině se bývalý železný lom jeví jako obrovský načervenalý kráter, hluboký více než 200 metrů, částečně pokrytý vegetací. Těžba, která zde začala v 19. století a skončila v roce 2000, oblast zcela změnila.
Po uzavření dolu se starému lomu, v němž se zachovaly četné průmyslové ruiny, některé z nich pocházející z 19. století, místní obyvatelé kvůli rizikům vyhýbají. Půda je nestabilní, dochází k sesuvům a zřícení svahů a několik hlubokých důlních šachet zůstává nezajištěno.
„Toto místo, které bývalo skutečným mraveništěm lidí a aut, vlaků a lanovek, už nevypadá jako důlní oblast. Jsou zde však místa, kde se půda propadá, často padají balvany a v jámě a jejím okolí zůstávají hluboké šachty, kde neopatrným hrozí, že spadnou dovnitř a nebudou se moci dostat ven živí.“říká bývalý horník z Ghelari.
Lom Ghelari. Foto: Daniel Guță
Nedaleko stojí impozantní stavba, která hlídá obří kráter. „Catedrala pădurenilor“, jeden z nejvyšších kostelů v Rumunsku, byl postaven ve 30. letech 20. století a jeho bílé věže dosahují téměř 50 metrů.
Katedrála v Ghelari. Foto: Daniel Guță
Kostel byl v minulosti postižen nestabilitou podzemí způsobenou důlními štolami v okolí. V posledních desetiletích byl zpevněn a zůstal duchovním symbolem země Pădurenilor.
Mramorová cesta, chlouba obce Alun
Za kopci, asi deset kilometrů od Ghelari, přitahuje pozornost cestovatelů také vesnice Alun, obývaná několika rodinami, a to neobvyklou zvláštností.
Osada asi 50 neobydlených domů s mramorovým kostelem postaveným ve 30. letech 20. století a dřevěným kostelem o dvě století starším se nachází na konci mramorové cesty vinoucí se do kopce, na němž byla vesnice založena v sousedství mramorového lomu.
„Tato cesta byla vybudována v 60. a 70. letech 20. století tak, aby její pevná konstrukce umožnila bezpečné spouštění mramorových bloků, z nichž každý váží 5 až 10 tun, ze svahu kopce“, vzpomíná jeden z mála místních obyvatel.
Vesnice ukryté za horami
Nejen rozlehlé lesy, ale také způsob, jakým byly některé vesnice v zemi Pădurenilor rozmístěny, způsobily, že byly obtížně dostupné pro ty, kteří tuto oblast neznali. Vesnice jako Meria, Cerișor, Aănieș, Ulm (video), Bătrâna, Fața Rosă a Lunca Cernii byly založeny v odlehlých, nepřístupných oblastech, kde lidé po staletí chovali dobytek.
Horské osady, skryté za strmými kopci a obklopené lesy, poskytovaly v minulosti útočiště lidem prchajícím před nájezdníky.
Vesnice Meria, která se nachází v nadmořské výšce téměř 1 000 metrů, je schovaná za kopci a patří k těm nejhůře dostupným. Až do poloviny minulého století sem nevedla žádná přístupová cesta a spojení se zbytkem světa zajišťovaly prastaré pěšiny, včetně trasy, kterou někteří místní obyvatelé nazývají „stezka psanců“. Prochází skalnatou oblastí, kde skalní útvary připomínají lidské tváře a nabízejí výhled na planinu Cerna.
„Jedná se o starou, dnes již méně používanou stezku, po které se dříve chodilo do Merie. Ze skal na kopci je vidět celá Černá louka, ale málokdo toto místo zná. Cestu ještě občas používají lidé se zvířaty, ale jen k výstupu na kopce. I po této zkratce je to do Merie daleko, a to už jsou lepší cesty.“ „A co je to za cestu?“ zeptal se. Místní žena z Lunca de Cernii de Jos Jos, osady na úpatí hor.
Lunca Cernii de Jos byla také dlouhou dobu izolovaná. V 60. letech 20. století, kdy se stavěla silnice do obce, byl v horách prokopán tunel, který měl její osady vyvést z izolace.
Podle legendy byla Meria kdysi úkrytem psanců a uprchlíků, kteří se vydávali dolů do země Haţeg a do Banátu loupit a pak se stáhli do bezpečí lesů. Podle kněze Jakuba Radu v roce 1909 zasáhly úřady a požádaly obyvatele, aby si zřídili stálé hospodářství a vzdali se kočovného života.
„V jednu chvíli prý tomuto nečestnému způsobu života učinila přítrž ozbrojená síla, která na ně byla vyslána. Vojáci obklíčili vesnici ze všech stran a obyvatelé byli vyzváni, aby si zařídili stabilní obydlí a začali žít pokojným životem, jinak s nimi bude zacházeno jako se zloduchy a budou potrestáni smrtí. Poslechli rady svých otců, založili vesnici podle zvyklostí a začali se věnovat zemědělství, zejména chovu dobytka.“ Jakub Radu: „V době, kdy se v Čechách objevily dvě rodiny, které se zabývaly zemědělstvím, se v Čechách objevily dvě rodiny.
Po této změně se Meria stala zemědělskou a lesnickou obcí. V 60. letech 20. století byla elektrifikována a nedávno byla vyasfaltována příjezdová cesta.
Vesnice, která ukrývala tajnou vojenskou základnu
Sedm kilometrů nad městem Meria, na jednom z hřebenů pohoří Poiana Ruscă, se nachází vesnice Vadu Dobrii, založená v 19. století, která byla až do konce 80. let velmi aktivní v době těžby železa.
Nyní ji trvale obývají asi tři rodiny a zůstala vyhledávaným místem jak pro svůj patriarchální půvab, tak pro pozůstatky bývalé protiletadlové vojenské základny (video), nedaleko, dříve vybavený sovětskými raketami.
Bývalá vojenská protiletadlová jednotka působila od 50. let 20. století až do počátku roku 2000 na odlehlém místě obklopeném lesy a téměř nepřístupném kvůli těžkým silnicím a tomu, že se k ní nesměli přiblížit žádní civilisté v okolí.
Jediné rakety byly podle bývalých vojáků aktivovány večer 25. prosince 1989 během revoluce. Tehdy se na obrazovkách radiolokalizačních stanic objevily desítky neidentifikovaných vzdušných cílů a z divizí Sânpetru – Hațeg a Vadul Dobrii – „Valea Ursului“ byly odpáleny rakety, které se samy zničily ve vzduchu, protože nenarazily na žádný z „cílů“ vizualizovaných na radaru.
Součásti jedné z raket dopadly přes kopce do dvorů lidí v sousední vesnici Lunca Cernii de Jos Jos poblíž. Jedna z nich byla v roce 2021 objevena zakopaná v kopci nad opuštěným domem.
Od roku 2003 je bývalá protiletadlová jednotka ve Vadu Dobrii v Hunedoaře uzavřena a ponechána v konzervaci.
