Dne 24. dubna začala válka, která dala Rumunsku další historickou šanci na nezávislost. Byla to desátá rusko-turecká válka, konflikt, v němž bylo Rumunsku souzeno být divákem i obětí.
Ruská vojska překračují Dunaj FOTO wikipedia
24. dubna vyhlašuje Ruské impérium válku Osmanské říši. Začala desátá rusko-turecká válka. Jako vždy se k této hordě měli připojit i Rumuni, zpočátku jako diváci a oběti. Obě velmoci měly s knížectvími své plány. Nepředvídatelnost dějin způsobila, že tato válka, která měla dramaticky ukončit radost ze svazku knížectví, se pro Rumuny stala druhou dějinnou šancí, šťastnou náhodou, které Rumunsko dodnes vděčí téměř za vše.
Obr s hliněnýma nohama, „nemocný muž Evropy“
Celý příběh začal na jedné straně rostoucí slabostí Osmanské říše. V 19. století to byl jen „obr s hliněnýma nohama“ nebo „nemocný muž Evropy“, stín velmoci, která ovládala středověký svět na třech kontinentech. Zkorumpovaná, neschopná přizpůsobit se nové politické a sociální realitě, technologicky zaostalá a nábožensky fundamentalistická Osmanská říše prohrála závod o modernizaci a stala se středověkým reliktem, který při životě udržovaly pouze obchodní zájmy Velké Británie ve Středomoří.
Horší bylo, že její slabost povzbudila ostatní říše k rozšíření jejich nadvlády a moci na úkor osmanských území. Ruská říše toho byla nejlepším důkazem. Pouze zásah velkých evropských mocností zachránil Osmanskou říši v krymské válce (1853-1856) a alespoň na krátkou dobu zastavil expanzivní sny Ruska. Osmané měli vážné problémy téměř na všech územích. V roce 1860 došlo k nepokojům v Libanonu a v letech 1866-1869 k velkému povstání na Krétě. Turci si s povstáními již nedokázali poradit. Po roce 1873 přišlo v Anatolii velké sucho, které vedlo k nebývalému hladomoru a vážnému finančnímu krachu. Osmanská vláda vyhlásila v roce 1875 bankrot. V témže roce vypuklo protiosmanské povstání v Bosně a Hercegovině. Nejhorší však bylo povstání v Bulharsku.
Bylo spouštěčem celé řetězové reakce, která skončila rusko-tureckou válkou v letech 1877-1878. V roce 1876 se skupina bulharských vlastenců rozhodla vystoupit proti osmanské nadvládě. Ačkoli byli špatně připraveni a špatně vyzbrojeni, Bulhaři se tvrdě pomstili muslimskému obyvatelstvu Bulharska. „Divoce se obrátili proti muslimským Turkům, které začali masakrovat.“Lord Kinross napsal. „Vzpoury se rozšířily a vedly k masakru stovek muslimů a obsazení hlavních osmanských pevností v blízkých balkánských přístavech.“, svědčí Stanford Shaw. Na bulharské masakry Osmané reagovali ještě bezohledněji. Nechali Bulharsko ovládnout bašvuzu – nepravidelné jednotky, disciplinované prapory složené z balkánských muslimů, většinou Čerkesů a krymských Tatarů vyhnaných Rusy z jejich vlasti. Předpokládá se, že bylo zabito více než 12 000 Bulharů, většinou nevinných lidí.
„Orgie vraždění, žhářství a znásilňování vyvrcholila v horské vesnici Batak. Zde se tisíc křesťanů uchýlilo do kostela, který nepravidelné jednotky zapálily hadry nasáklými benzínem a všechny kromě jedné staré ženy zabily. Celkem jich zahynulo více než pět tisíc ze sedmi tisíc obyvatel Bataku.“píše lord Kinross.
Osmanské masakry na Krétě a také v Bulharsku se staly předmětem pozornosti evropských velmocí. Britové v této souvislosti zahalili své prohlášení, že dávají od Osmanů ruce pryč a přenechávají je vlkům nebo supům, jak se ukáže. „Jakkoli Angličané věnovali záležitostem Turecka jen malou pozornost, bylo jich čas od času vidět dost na to, aby vyvolaly nejasný, ale obecný dojem, že sultáni neplní své „slavnostní sliby“ dané Evropě. Že zlozvyky turecké vlády jsou neodstranitelné a že kdykoli by mohla nastat další krize, která by se dotkla „nezávislosti“ Osmanské říše, nebude již možné poskytnout jí podporu, která jí byla poskytnuta v krymské válce.“uvedli v té době britští představitelé.
Dvouhlavý orel chtěl svou hanbu smýt v krvi.
Carská říše utrpěla na hrdosti a prestiži po krymské válce. Poraženi koalicí velkých evropských mocností, které přišly na pomoc Osmanské říši, aby zachránily geopolitickou rovnováhu, přišli Rusové o svou černomořskou flotilu, ale utrpěli i na cti. Car Alexandr II. se proto nemohl dočkat, až smyje hanbu v krvi. Obrovská krize v Osmanské říši, ale především bulharské povstání a vyvraždění Bašibuzuků, poskytly carské říši ideální okamžik k tomu, aby znovu obrátila svůj zrak proti Turkům.
Alexandr II. si vše dobře spočítal. Francie byla právě poražena Pruskem. Britové se již nechtěli angažovat a Rusové se přiblížili k Prusku. Poté, co Srbsko a Černá Hora vyhlásily válku Osmanské říši, se Alexandr II. setkal v českém Reichstadtu s rakouským císařem Františkem Josefem I. V té době se již v Čechách nacházela jeho rodina. Tam byly rozdány karty o osud Balkánu. Rusové souhlasili s předáním bosenských „bratrů“ Rakušanům a Rusové měli získat jižní Besarábii a přístav Batumi. Bulharsko by se stalo nezávislým, ale zřejmě pod ruským vlivem. Po roce jednání mezi třemi císaři (ruským, pruským a rakousko-uherským) vyhlásilo Rusko 24. dubna 1877 Osmanské říši válku.
Spojená knížectví, přihlížející a oběti, se štěstím.
Spojená knížectví, na jejichž trůně již seděl princ Karel Hohenzollernský, měla v tomto konfliktu roli diváka, o kterého na bojišti nikdo nestál, ale také potenciální oběti. V praxi bylo Rumunsko využíváno jako průchod pro ruská vojska. Carští představitelé navíc Rumunům vzkazovali, že je na bojišti nechtějí.
„Rumunsko-ruská spolupráce začala přinejmenším jedním nedorozuměním. Ve skutečnosti byl postoj Ruska od počátku války nepřátelský: když ruská vojska vstoupila do Rumunska, velkokníže Nicolae, vrchní velitel armády, adresoval manifest „obyvatelům Rumunska“, čímž ignoroval státní orgány. Pokud jde o možnou rumunsko-ruskou vojenskou spolupráci, ta byla kategoricky odmítnuta. A.M. Gorčakov sdělil generálu Iancu Ghicovi, rumunskému diplomatickému zástupci v Petrohradě: „Jeho Veličenstvo mě pověřilo, abych Vám sdělil, že nemá zájem o rumunskou spolupráci a nenaléhá na ni“., napsal historik Florin Constantiniu v knize „Poctivé dějiny rumunského národa“.
A co víc, Rusové měli tajný plán obsadit Rumunsko poté, co vyřídí Osmanskou říši v Bulharsku. Rumunští představitelé byli již tehdy podezřívaví, zejména kvůli postoji ruských důstojníků. Z tohoto důvodu M. Kogălniceanu trval na tom, aby dohoda o volném průchodu s Rusy jasně stanovila, že Bukurešť nesmí být nikdy překročena ani obsazena ruskými vojsky. Průchod ruských vojsk knížectvím a odmítnutí rumunských úřadů pomoci Osmanům vedly k tureckému bombardování rumunských měst na Dunaji. Dne 30. dubna vstoupili Rumuni do války s Turky. Dne 9. května je vyhlášena rumunská nezávislost.
Ruská propaganda a Rumunsko na ostří nože
Naštěstí Rusové narazili na osmanské opěrné body v Bulharsku. Zmasakrováni Turky požádali carové o pomoc Rumuny, kteří se s chutí pustili do boje. Rumunům se podařilo ohromit celou Evropu svým hrdinstvím a odvahou. Zachránili válku a vychýlili rovnováhu ve prospěch Rusů. Po porážce Turků se Rusové stahují za Dunaj. V té době se Rumunsko ocitlo na pokraji vojenské okupace. Vše začalo silnou ruskou propagandou. „Vojáci ruské 11. divize šířili fámu, že Rumunsko již není nezávislým státem, ale je začleněno do Ruska, a dokonce i Carol I. uprchl ze země a byl nahrazen velkoknížetem Mikulášem“., v dokumentu zaslaném ministerstvu vnitra se uvádělo.
V další zprávě se uvádí „Rusové přišli do země jen z touhy zlepšit úděl rolníků a že za tím účelem obsadí Bukurešť, odzbrojí rumunskou armádu, zabijí statkáře a zaberou jim půdu, aby ji rozdělili mezi vesničany, kteří ji budou obdělávat, a sníží dijma na pouhou jednu desetinu“.. Situace se vyvíjela znepokojivě. Rada ministrů na svém zasedání 6. dubna 1878 vzala na vědomí obsazení části Rumunska ruskými vojsky. Situace byla zoufalá a teprve britský zásah přiměl Rusy k ústupu.
Konkrétně Britové vyvíjeli nátlak tím, že Rusku hrozili válkou. Car se navíc obával, že Rumuni, kteří na bojišti ukázali, co dovedou, se spojí s Brity a Osmanskou říší a odříznou mu cestu k ústupu. Byla by to jatka. Teprve v roce 1879, rok po skončení války, se ruská vojska stáhla z rumunského území.
